Adamovy bubny - společné bubnování

Potvrdilo se mi opět tvrzení pana Wericha, že kdo nechce, hledá důvod a kdo chce, hledá způsob. A že člověk může měnit svou DNA a rozvinout v sobě jakoukoliv schopnost si zamane, pokud ji bude s nadšením trénovat.

Hledáním způsobů (i důvodů) jsem si ověřil, že vždy najdu přesně to, co hledám a že cesta k tomu, co chceme vždy existuje a že dokonce může být tak jednoduchá, jak jednoduchou si ji dokážeme představit, nebo naopak tak komplikovaná, jak komplikovanou ji uvidíme.

To už bylo cca 5 let po té, co jsem přestal poslouchat rady mého dosavadního okolí, ve kterém jsem vyrostl, místo nich jsem zkusil moudré knihy a s tím, co jsem z nich vyčetl, začal experimentovat sám se sebou.

Vyjel jsem na pouť po Evropě, dopřál si dostatek času na myšlení (i za cenu, že občas skoro na chleba nebylo), začal žít v přírodě, hovořit sám se sebou, chodit na boso, trénovat telepatii, otužovat se, ptát se svého žaludku (a nikoliv chuťových buněk), co chce jíst, začal se více smát, dělat dechová cvičení a mnoho dalšího..

A začal jsem se měnit.. Mé vědomí i tělo..

Ztratil jsem potřebu mnoha věcí i závislostí z konzumního světa, začal jsem vše lépe chápat, mnohem rychleji se učit (díky způsobům učení, které jsem nacházel sám v sobě), přestal být nemocný, zpomalilo se mi stárnutí, mnoho bolestí odešlo, mnoho vnitřního klidu a štěstí přišlo.

Od malička jsem cítil nutkavou potřebu zachránit svět (jen jsem nevěděl před čím) a také jsem často slýchával, že mám vůdčí schopnosti.

Má potřeba se nezměnila - pouze vykrystalizovala v touhu vést ostatní ke vzájemnému porozumění a udělat tak svět místem pro hezký a naplněný život každého člověka.

V průběhu výše zmíněné pětiletky (cca od roku 2012) jsem se dílem "náhody" stal drum-circle facilitátorem (facilitátorem bubnování, kterým jsem do dnes).

Uvědomil jsem si víc, než kdy jindy, že "vést" neznamená rozkazovat nebo diktovat a začal jsem nacházet své učitele v oblasti své profese a vedení lidí (leadershipu). Mezi ně patří patří především Athur Hull, mistr svého díla a zakladatel filosofie facilitovaného bubnování, s jehož principem "teaching without teaching" (učení bez učení) jsem úspěšně uvedl do praxe Komenského princip "škola hrou". Celek doplnil jeho kolega, mistr leadershipu Jim Bono. Těmto pánům a dalším úžasným (dnes již) kolegům a kolegyním z celého světa vděčím nejen za své certifikáty, kterými se můžete pokochat níže:)), ale především za skutečnou funkční praxi, provázenou krásnou a naplňující životní cestou.

A cesta pokračuje:)

Tady a teď.